Blog hlavně o zvířátkách ale i o všem na Blog.cz

Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.

Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.

zajímavosti: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.

Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.

Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.

Zde jsou ještě odlišné názvy znaků quarterů na hlavě a nohách.

Původním zakladatelem tohoto plemene byl anglický plnokrevník Messenger, dovezený do Severní Ameriky r. 1788. Do chovu pak byli zařazeni i holandští klusáci, norfolkové (hřebec Bellfonder) a několik arabů. Plemeno značně ovlivnili i kanadští mimochodníci. V USA se totiž jinochod u klusáků cení daleko více než tzv. diagonální, tj. obvyklý chod. K nejvýznamnějším chovaným hřebcům patřil Hambletonian 10, narozený r. 1849, který sice nikdy v zápřeži nezávodil, ale měl ideální stavbu těla; potomci ji po něm spolehlivě dědili. V r. 1879 se začal užívat název standardbred, protože bylo rozhodnuto, že do plemenné knihy může být zapsán pouze kůň, který dosáhne na jednu míli předepsaného času: u normálních klusáků to byly 2 minuty a 30 sekund, u mimochodníků 2 minuty a 25 sekund. Díky tomuto výběru jsou američtí klusáci nejrychlejší na světě.

Americký klusák je nižší a delší než anglický, má poněkud hrubší hlavu, kohoutek nižší než záď, plec bezvadně a neobyčejně silně stavěnou a přestavenou záď mohutně osvalenou. Nohy jsou pevné a kopyta "ocelově tvrdá". Velikost se pohybuje kolem 155 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm a obvod metakarpu je 19,5 - 20,5 dm. Hmotnost těla nemá přesáhnout 500 kg. Chod je velmi přímý, dlouhý a vydatný. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci. Americký klusák je kůň ryze sportovní. V Americe je klusácký sport neobyčejně oblíbený a tito koně se vyvářejí do celého světa; využívají se k zvyšování rychlosti jiných klusáckých plemen. V chovu se vše podřizuje výkonu, exteriér není při posuzování koně významný.

Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.

Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.

Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.

Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.

Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.

Tento článek je určen pro majitele, kteří mjí své čtyřnohé kamarády ustájené v boxe. Je zde uvedeno sedm bodů, které pomohou odstranit koníkovu nudu z pobytu v boxe.

Umožněte koni výhled. Pohyb a aktivita v zorném poli pomáhá koni stimulovat mysl. Může to být člověk, zvíře nebo dokonce zemědělský stroj pracující na vedlejším poli.

Umožněte mu kontakt s ostatními koňmi. Když koně vyháníte na pastvinu, ujistěte se, že má společnost, které se může tělesně dotknout. Pokud ne, umístěte ho tam, kde jsou koně na sousední pastvině, aby mohli komunikovat a vzájemně se cítili. Ustájený kůň by se měl vidět na ostatní ustájená zvířata, avšak možnost vzájemně o sebe pečovat a přátelit se pro něho znamená mnohem víc. Měl by proto být vypouštěn ve společnosti přinejmenším jednoho zvířete, aby se spolu mohli přátelit.

Poskytněte mu zásobu krmení. Trávicí soustava koně je uzpůsobena přijímat malé dávky potravy po celý den, nikoliv jednou nebo dvakrát denně při vydatném krmení, jak to zpravidla děláme. Řadu menších dávek sena ze sítě jeho útroby lépe stráví a vychutnávání potravy koně zaměstnává na delší dobu.

Poskytněte mu zaměstnání. Kůň musí ve volné přírodě potravu hledat. Pro stimulaci ustájeného koně schovejte pamlsky pod čistou slámu, aby mu chvíli trvalo, než je najde, nebo na trám pověste tuřín, zabere mu dost času než ho sežere. Na trhu jsou k dostání hračky, třeba v podobě lizů, které kůň musí válet po zemi, aby z nich uvolnil oříšky či další pamlsky (spíše v zahraničí). To všechno ho pomáhá udržet duševně stimulovaného.

Poskytněte mu zábavu. Abyste osamoceného koně rozptýlili, dejte mu hračky. Rozptýlí ho však i jiné zvíře tak, na které se může dívat nebo si s ním může hrát. Stájová kočka se tak ocitne v dvojroli společníka a lovce myší.

Vytvořte mu přijemnou atmosféru. Osamocený kůň se v tichém prostředí uzavře do sebe; nemáte-li nic, co by ho stimulovalo, vytvořte mu alespoň přívětivou atmosféru. Koně mají rádi hudbu, nechte tedy na hodinu dvě puštěné rádio naladěné na vhodnou stanici. Jemná hudba může uklidňovat i zlepšovat náladu, neměla by však být příliš hlasitá, aby nezastírala ostatní zvuky. Jinak by se koně necítili bezpečně.

Poskytněte mu pohodlí. Kromě potravy a vody potřebuje kůň vhodnou podestýlku, která pomůže končetinám nést jeho tělesnou hmotnost a umožní mu bezpečně si lehnout a válet se. Koně však nejsou stavěni tak, aby vydrželi stát po celé hodiny na jednom místě. Jestliže zvíře není zraněno nebo nemocné, je v zájmu každého majitele koně každý den vypustit do výběhu se proběhnout, aby se zamezilo městnání tekutin, otokům končetin a celkovému ztuhnutí těla.

Denní čištění koně je důležité nejenom proto, že kůň vypadá lépe, ale také pro zdravou kůži, která je nutná k regulaci tělesné teploty. A také jako prevence proti parazitům, kteří mají rádi špínu a prach.

hřbílko (kovové, gumové, plastové )masírujeme kůži a odstraňujeme ze srsti nejhrubší špínu, při kartáčování kartáč zbavujeme kůži prachu

kartáč (tvrdé, měkké, jemné, hrubé) kartáčováním vyčesáváme prach a docilujeme, aby se srst leskla

rýžový kartáč - k čištění kopyt nebo k čištění místo hřebenu a běžného kartáče

houba - 1 houbu na vytření očních koutků a nozder a druhou na pohlavní orgány a okolí řitního otvoru

hřeben na hřívu - k česání žíní a protrhávání

háček na kopyta

olej na kopyta

štěteček na kopytní olej

stěrka na vodu

hříva + kštice

- protrháváme je speciálním hřebínkem

- hříva rostoucí v místech, kde leží nátylník uzdečky, se většinou stříhá nakrátko

správná délka: asi na jednu šířku dlaně

ohon

- čas od času se zastříhne spodek, když je ohon příliš dlouhý

kopyta

- po oschnutí se potře stěna, chodidlo a rohová střelka nesoleným tukem nebo vazelínou, aby se zabránilo unikání vlhkosti z kopyta a přílišnému vyschnutí kopytního rohu

- pomáhají k čistotě kůže koně

voda: 15° C

- nikdy se nesmějí plavit hned po krmení nebo silně uhřátí, mohlo by nastat schvácení kopyt

- pobyt koní ve vodě by měl trvat 5 - 10 minut

- bez postrojů a sedla

- neplaví se kojící a březí klisny

- ostříhaný kůň by měl mít v chladném počasí deku, aby nenachladl

částečný střih = minimální střih.

- srst se odstraňuje pouze na hrudníku, břiše, horní části nohou, plecích a stehnech

- nadměrné pocení se omezí a tepelná funkce srsti zůstává

čabrakový střih

- snižuje tepelnou funkci srsti

- srst zůstává na nohou a na hřbetě ve tvaru pokrývky

honební střih

- celé tělo je ostříhané kromě nohou (chrání tak nohy před poškrábáním a poraněním)

- někdy se nechává i plocha ve tvaru sedla